Je to už nějaký čas co to začalo. Byl poslední den těsně před prázdninami. Poslední setkání pár dobrých přátel v baru nad lahvinkou. S pokročilou hodinou téma houstne. Máme tu konec světa, nekonečnost vesmíru, multidimenzní zotročování a poslední soud.
A pak to přišlo.
Myslíš, že existuje osud?
Jednoduchá otázka která mě nemůže zaskočit. Odpověď na ni piluji již nějaký pátek.
Jasně že osud existuje. Nebo spíš jistá pravděpodobnost toho, že když se narodíš v určitou dobu, na určitém místě, stanou se s největší pravděpodobností některé věci. Například, pokud se narodíš na stejném místě a ve stejné době jako já, dá se předpovědět, že dostaneš vzdělání na základní škole, střední škole, gymplu nebo učňáku, založíš rodinu a nakonec zemřeš. To poslední je stoprocentní?
Lehký úsměv na konec jako tečka za mojí odpovědí. Jenže kola rozhovoru se točí dál. A mě to pomalu dochází. Další otásky jako střípky vytvářejí mozaiku kolem mlžného obalu slova OSUD. A pak se v mojí hlavě zrodila finální otázka.
Představte si, že tenhle vesmír zastavíme v čase i prostoru. Jiný vesmír vytvoříme za stejných počátečných podmínek. Je možné, že vesmír dospěje za stejnou dobu do stejného bodu jako ten zastavený?
Obávám se, že odpověď na tuhle otázku znám. Tak to je konec. Konec světa jak ho znám. Budoucnost totiž už byla dávno vytvořena.
Žádné komentáře:
Okomentovat