Nehoda oční

Když červená gumová rukavice víčka hladí

Nevíte, zda je myje nebo vnadí

Snad písek nasypaný do očí půjde smít

. . . . .

Když jste slepý, je hodně náročné pochopit, že někdo jiný může vidět.

Když vidíte, je náročné pochopit, jak se cítí slepý.

Když oba vidí, jeden o druhého se nestarají.

Nejen slepci tedy potřebují podat pomocnou ruku.

Ale proč zrovna od nás, od bezrukých ? - ?

Naše budoucnost

Zeptali se mě, co bude potom ? . . . . . . .

A já odpověděl . . . . . . že nevím . . . . . .

ale víc by mě zajímalo, co bude předtím.

Prázdnota

Zeptali se mě, jak se cítím . . . . .
. . . . . A já litoval, že neumím barvitě vylíčit prázdnotu. 

Televize

Víte kam chodí televize po prácí?
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . Do parku.
Sednou si jen tak na lavičku . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . a čučí na reál.

Reakce na nádhernou fotografii TV-Show3

Dvě?

Mám dvě oči, dvě ruce, dvě nohy, dvě uši . . . Tak proč mám jen jeden nos s dvojicí dírek?

Posmrtný život – Krátká zamyšlení

Proč lidi zajímá posmrtný život více než ten předním?
V budoucnu nás všechny čeká smrt . . . . . . a to co přijde po ní.
Jsou lidé, kteří bádají nad posmrtným životem, spíš vizionáři nebo spíš věštci?
Pokud existuje, pak co je posmrtný život? . . . . . Jiný čas a jiný prostor.
Posmrtný život. Dvě slova, která dokáží zahnat strach z kroku do prázdnoty věčnosti.

Pár krátkých poznámek na téma posmrtný život.

Příprava

Život je prý příprava. Ale na co? Co když i já patřím mezi ty lidi, kteří se velkou část svého života připravují na chvíli, kterou už dávno propásli?

Volnost

Chci být volný jako pták,
nemít kouli ani v zádech hák.

Odklízení sněhu

Bílým lvům berou lidé jejich chodníky
a vodu v řece hordami Titaniků krmí,
dokud poslední ze lvů v Titaniku křičí
a duši svou vodě nevydá.

Mnoho lidí

Svět je plnej lidí, ale najít tam Člověka, není zas tak jednoduchý úkol.

Bloudění

Bloudíme po označených stezkách.
Jsme neviditelní v reflexních vestách.

Jsme lhostejní k dřevěným poutníkům.
Toužíme si v cíli jen potáhnout z doutníku.

Nevíme, odkud jdeme,
ani kam směřujeme.

A přesto jdeme rovnou za nosem,
tím naším pokřiveným prostorem.