Šel jsem po černém asfaltu podél bílé zdi. Měla drsnou bílou omítku. Moje ruka se bála jí dotknout. Přesto, když jsem šel pomalu, mohl jsem se rukou dívat na její tvář.
Moje kroky byly pomalé, ale jako bych s každým krokem utíkal. Milióny zrnek písku skončilo na téhle zdi. Jenže jejich křik nikdo neslyší. Pár mi jich zůstalo na dlani. Kam se teď asi vydají?
A já šel dál, podél bílé zdi na černém asfaltu. A moje pomalé kroky jako by utíkaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat